Drama života první české spisovatelky

Život a osobnost Boženy Němcové obestírá mnoho mýtů, předsudků a představ. Jedni tvrdí, že nebylo na světě oddanější vlastenky a dokonalejší ženy, další z ní dělají konkubínu české inteligence, někteří spekulují o jejím pravém původu a správném datu narození. Jedno je ale jisté: Božena Němcová byla zajímavá, charismatická a podnikavá žena. A to jistě budilo pozornost… Holčička, pokřtěná 5. února 1820 jako Barbara (nebo také Barbora či Barunka, později Božena), se narodila ve Vídni jako nemanželské dítě služky Terezie Novotné a panského kočího Johanna Pankela. Spolu s panstvem se přestěhovali do Čech, na sídlo kněžny Zaháňské do Ratibořic, kde se rodiče malé Barunky v srpnu téhož roku vzali. Tam Barunka, jak jí říkali, prožila šťastné dětství, které na celý život ovlivnilo její literární tvorbu. Bylo to kouzelné prostředí pro malé děvčátko, království její fantazie, místo dění jejích pozdějších pohádek, povídek i jejího největšího díla.

Barunka bydlela se svými rodiči a sourozenci na Starém bělidle, kam se za nimi v roce 1825 nastěhovala babička Magdalena Novotná. Později, když bylo bělidlo strženo, přestěhovala se rodina do jiného bytu poblíž ratibořického zámku. Do školy chodila Barunka nejdřív do České Skalice, kde se na učila číst, psát a počítat. V roce 1830 ji rodiče poslali do blízkých Chvalkovic, kde se učila němčině, šití a hře na piano. Tam ji zámecký správce Augustin Hoch nechával nahlédnout do své knihovny, ve které našla tolik inspirace. Začala číst německé autory, jejichž díla nahrávala její romantické povaze a bujné fantazii. V roce 1837 jí rodiče domluvili sňatek se starším úředníkem finanční stráže Josefem Němcem a ještě téhož roku se slavila svatba. Sedmnáctiletá nevěsta nevěděla o světě a o mužích víc, než co si přečetla v oblíbených románech, takže o patnáct let starší manžel, navíc vojácké povahy, možná nebyl jejím vysněným princem z pohádky. Měl ale jiné vlastnosti – přivedl ji k vřelému vztahu k české vlasti, která tou dobou ještě byla v područí Rakouského císařství. Lásku k Čechám, české krajině a všemu slovanskému pak Němcová často vyznávala ve svém díle.

Novomanželé se po svatbě rychle přestěhovali do malého domku v Červeném Kostelci, kde prožili první měsíce společného života v domečku u manželů Hůlkových. Už v požehnaném stavu odjela mladá paní Němcová s manželem do Josefova, kde se jim narodil první syn – Hynek. O necelý rok později už ale bydleli v Litomyšli, kde přišel na svět Karel, potom v Polné dcera Theodora a nakonec, v roce 1842, se manželům narodil v Praze nejmladší syn Jaroslav. Němcová měla po těžkém porodu zdravotní komplikace a další děti už mít nemohla.

Rodina Němcových se stěhovala ještě mnohokrát. Němcova podpora českých vlastenců byla trnem v oku vrchnosti, a tak ho pokaždé, když se jim znelíbil, poslali „o dům dál“. Sympatie k myšlence slovanské pospolitosti chovala i Němcová. Na popud svých přátel začala psát česky drobné texty a vydávat básně v časopisech, kde se podepisovala novým slovanským jménem Božena. Stýkala se se zajímavými osobnostmi, spisovateli, básníky a intelektuály, tančila na Slovanském plese a vyzývala k „akci“ české ženy. Neušla proto slídění c. k. policistů. V jejich hledáčku byl jak Josef Němec, tak i ona. Domů jí nasadili služebnou, která měla policii hlásit veškeré náznaky protirakouské nálady, a sledovali ji i cestou na Slovensko, kam jela sbírat místní zvyky a pověsti.

Rodina Němcových ale netrpěla jen sledováním. Němec dostával menší a menší plat, až byl suspendován úplně. Rodina proto bojovala s bídou a Němcová musela často prosit u známých o peníze nebo jinou podporu. Vztah obou manželů tak postupně uvadal. Není divu, že Božena hledala útěchu v dopisech nejen svým přátelům a podporovatelům, ale i obdivovatelům. Dopis Boženy Němcové adresovaný dceři Doře z roku 1855, zdroj: Muzeum Boženy Němcové v České Skalici. Následovaly měsíce manželových výčitek, hádek, a došlo dokonce i na rány. Božena se po jednom z manželových výlevů vzteku sbalila a odjela do Litomyšle. Zoufalá, unavená na duchu a bez prostředků se zavázala nakladateli Augustovi, že pro něj bude pracovat. Její stav duševní ani zdravotní už to ale nedovolil. V listopadu 1861 si pro ni přijel manžel a odvezl ji zpátky do Prahy, kde v lednu 1862 zemřela.